 |
Ukázky z knihy
Venku sněží. Za chvíli bude půlnoc.
Pořád dokola, možná po padesáté, si pouštím na videu záběry ze soudní síně.
Pořád znovu listuji poznámkami z průběhu procesu a připomínám si jednotlivé
postavy. Zastavuji a vracím ovladačem záběry: příchod obžalovaných do soudní
síně, lemované špalírem těžkooděnců s krátkými zbraněmi, kteří je oddělují od
davu novinářů, reportérů, příbuzných, známých a přátel, se odehrává potichu. Ve
vzduchu je cítit napětí. Jsou slyšet jen kroky a občas cinknou pouta. Znovu si
připomínám průběh jednání, zkoumám tváře, detaily. Výraz očí jednoho z
obžalovaných, pokorné pootočení hlavy dalšího směrem k soudci. Údiv jiného,
zdvižené obočí a záběr na ruce, nervozita a další sklopená hlava. A téměř
nehybná postava posledního. Jednomu z nich se chystám napsat dopis. Jen si
ještě pořád nejsem jistá, jestli ten, kterého jsem vybrala jako adresáta, je
ten správný. Jeho výběr byl ovlivněn vším, co o něm do této chvíle vím, ale i
zněním rozsudku, kterým byl poslán na dlouhá léta do vězení. V počítači před
sebou mám více než tři tisíce stránek informací. Je to sumář nasbíraný za léta
práce na této kauze. Zákony a jejich novely. Čísla cisteren a jména firem.
Rozhovory s olejáři, právníky nebo ministerskými úředníky. Objemově kvanta
dokumentace. Část jsem získala od policistů. Jiné na desítkách nádraží, která
jsem navštívila. Některé od celníků. Každý z nich má obrovskou cenu, možná
nejen pro mne. Kdybych je neměla, nikdy bych nepochopila, čeho jsem byla
svědkem. Nikdy bych neuvěřila, že se vůbec něco podobného mohlo odehrát. Vím už
pár týdnů, co mi tolik chybí. Prožitky někoho, kdo držel v rukou aspoň část z
miliard, o které v kauze LTO šlo. Prožitky někoho, kdo „viděl a cítil“ první
krev, když se tam objevila. Ale hlavně někoho, kdo nebude lhát o tom, čeho byl
součástí.
...
|
O pár stránek dal píše Jana Lorencová...
Pracovala jsem tenkrát, v roce 1993 v redakci deníku Telegraf a připravovala
jsem článek pro titulní stranu. Nějak se mi nedařilo. Všechno, co jsem na téma,
dohodnuté se šéfredaktorem napsala, mi připadalo bezútěšně slabé, špatné a
nepřesvědčivě formulované. Mělo to být několikáté pokračování série reportáží o
podvodech s kalifornskými žížalami na principu letadla. Nakonec jsem se
rozhodla, že to risknu a zkusím najít jiné téma. Zalistovala jsem v telefonním
seznamu a hledala nějakou, jakoukoli instituci, nebo firmu, kde bych se mohla
něco zajímavého dozvědět. Zastavila jsem prstem na názvu Oblastní celní úřad,
náměstí Svatopluka Čecha. Náhoda? Možná. Ale každopádně to byl asi právě tento
okamžik, který rozhodl o obsahu mnoha desítek reportáží se společným
jmenovatelem. Dovozy nezdaněné nafty, označené jako lehký topný olej.
|
První setkání na policii
S policií, celníky a některými dalšími státními orgány spolupracovala Jana
Lorencová téměř nepřetržitě.
Mám v hlavě spoustu informací a
nevím, co s nimi. Nejlogičtější se mi zdá navštívit policii a zjistit, jestli
se dovozy, o kterých se mnou celník hovořil, vyšetřují. A taky někde zjistit,
jaké zákony v této oblasti vlastně fungují. Vůbec nic o tom nevím. Trvá to pár
hodin než se s policisty domluvím na návštěvě. Nakonec vstupuji do budovy
Krajské správy policie v Ostravě. ...... Opouštím místnost o nic moudřejší než
jsem do ní vstoupila. Hledám vysvětlení pro to, proč všichni pořád šeptají.
Napadá mě jenom, že se asi taky něčeho bojí. Z útržků zachycených na
magnetofonu si později ověřuji, že toho ale věděli minimum. Anebo věděli, ale
neřekli. Vycházím z budovy krajské správy a chci namířit ke svému autu, které
mám zaparkované na protější straně ulice. Ze zvyku se podívám nejprve doleva,
jestli něco nejede. Ve vzdálenosti několika desítek metrů stojí švestkově modrý
favorit. Nový lak svítí na dálku. Sedí v něm tři muži. Vstupuji do vozovky bez
nejmenšího pocitu ohrožení. Udělám tři, čtyři kroky a když otočím hlavu vlevo,
vidím, jak se na mě řítí. První, co mně bleskne hlavou je pro mne neuvěřitelná
rychlost, kterou to auto během několika vteřin vyvinulo. To mě ještě pořád
nenapadlo, že skončím pod jeho koly. Vzápětí přichází náraz. Chvíli mám pocit,
že letím vzduchem. Náraz mě otočil a pod zadními koly favoritu skončila moje
pravá noha, naštěstí obutá ve volné zimní botě, kterou zadní kolo favorita
stáhlo z nohy. Ležím na zemi a dívám se nevěřícně za ním. Řidič ani na vteřinu
nezpomalil. Naopak. Ze všech stran se ke mně sbíhají lidé a zapisují číslo
auta.
|
Můj přítel vrah
Průvodním jevem obchodu s nezdaněnou naftou byly vraždy. Spoluautor knihy, Jiří
Večer patří k těm, kteří je pomáhali organizovat. Jeho svědomí se s tím však
nedokázalo vypořádat a tak se po několika letech sám přihlásil na Policii.
Díky tomu se v této kauze podařilo rozkrýt jednu vraždu a jeden pokus o
vraždu.
Muž, jehož příběh je součástí této
knihy, se jmenuje Jiří Večeř. Vzorný syn, vzorný student, později vzorný otec
rodiny. Vyznavač východních filozofií a bojových umění, do roku 1991 voják z
povolání. Pak na pár měsíců zaměstnanec pekárny svého přítele s příjmem kolem
šesti tisíc. Od poloviny roku 1992 téměř ze dne na den milionář, podnikatel a
zaměstnanec obchodníků s LTO, neboli s nezdaněnou motorovou naftou. Podíl svojí
viny na obchodech ani na vraždách nezmenšuje. Obsah dopisu, který mi později
napíše v cele na Mírově, se možná bude zdát zvláštní. Stejně jako celá dlouhá
cesta jeho pamětí, která předcházela i následovala. „…a tak loupu svoji paměť
jako cibuli. Slupku po slupce. Pokaždé, když některá odpadne, děsím se toho, co
najdu pod tou další. Nevím, jestli Ti za to mám být vděčný, nebo Tě nenávidět.
Zatím je to směs obojího. Věřím tomu, že až ty svoje cibulové slupečky paměti
oloupu všechny, budu moct sám sobě odpovědět, jak daleko mě moje svědomí
pustilo.“ A o pár řádků dál: „…dávej na sebe pozor. O těch obchodech s LTO toho
víš sice hodně, ale zdaleka netušíš, čeho všeho jsou ti lidé schopni, když se
cítí být ohroženi. Já vím, o čem píšu. Byl jsem jedním z nich. LTO, to je jeden
dlouhý krvavý příběh.“
|
V průběhu vyšetřování se ukázalo, že státní správa její orgány a zejména lidé v
těchto institucích, nejen že se nijak nesnažily zabránit daňovým únikům, ale sami
se na těchto únicích podíleli.
„Pozoruhodná je značně vysoká
koncentrace bývalých pracovníků StB, SNB a ČSLA ve firmách, zabývajících se
těmito obchody. Viz Sette Vlašim, manželé Kuklíkovi a jejich partneři nebo
Kutal a jeho partneři, vesměs bývalí policisté. Zřejmá je návaznost na bývalé
nomenklaturní kádry, osobní vazby na Vasila Mohorytu, dále stojí za pozornost
například fa IBIS Litvínov ve složení Hojer, bývalý ředitel Chemopetrolu a
ministr hospodářství ČR, z doby federace a Pátek, bývalý předseda KNV v Ústí
nad Labem, Švestka a Brožík, funkcionáři KV KSČ a ÚV SSM. Dceřinné společnosti
firmy IBIS sponzorovaly Rallye Paris-Dakar, spolupracovaly s firmou Charouz a
sponzorovaly závodní činnost bývalého federálního ministra vnitra Petra
Čermáka.
90. léta : Ve znamení „tunelů“, nástupu „bílých koní“, privatizace, špinavých
peněz a LTO
Začátkem devadesátých let se objevily první informace o tom, že do tehdejšího
Československa je dovážena motorová nafta, která je deklarovná jako lehký topný
olej (LTO). Pak byla nafta s označením topný olej přes několik dalších firem
„přeprodána“ a z názvu LTO se znovu změnila na motorovou naftu. Prodávána byla
za cenu zdaněného výrobku (až do konce roku 1992 platila daň z obratu). Daně
však do státní pokladny odváděny nebyly. Alarmujícím způsobem poklesla výroba a
dovoz motorové nafty a zvedl se dovoz a také výroba lehkých topných olejů v
našich rafineriích. Podle mých informací došlo tehdy postupně k poklesu
spotřeby zdaněné motorové nafty téměř na nulu.
|
Člověk je krvelačná šelma...
Jiří Večeř vykonává svůj trest za zprostředkování vraždy v
nejtěžší věznici. Přemýšlí, co pro něj znamenaly ochody s LTO a občas své
myšlenky zachytí na papír.
Člověk je krvelačná šelma, ovládaná
nejvíc svým strachem z možnosti, že se najde druhá, ještě horší šelma, která
zboří jeho ochrannou hráz proti jeho strachu. A tak proto, že se bojí, nakonec
bezhlavě ubližuje. V tomto směru je lidská povaha nezvykle tvárná. Člověk může
mít pevné životní hodnoty, cíle, hranice, za které by, podle sebe, nikdy
nezašel. Sám si to aspoň nepřipouští. Najednou ale pozná něco, co je mezi
strachem a vlastní hypnózou hrůzy, a udělá to, co mu ještě před chvílí bylo
naprosto cizí. Odporné. Ale udělá to. V jeho genech je totiž zakódován ten
největší z možných strachů, nebo spíš jakási variace strachu, který nám mohla
příroda dát. Pud sebezáchovy. A někdy nám tato tři písmenka „pud“ poskytnou
omluvenku před sebou samými. V okamžiku, kdy je člověk schopen znovu racionálně
myslet, nevěřícně zírá na to, čeho byl před chvílí schopen.
Může následovat lítost, nebo třeba i radost. Podle toho, co se stalo. V každém
případě je to ale uvolnění. Ten stav, který mnoho lidí popisuje jako „roztřásla
se mi kolena“. Ta se netřesou, to se třese něco v nás. Takové vnitřní váhy, kdy
se z jedné strany duše nebo mozku převalují kuličky na stranu druhou.
Ty kuličky jsou moje vlastnosti. Znám je jen a jen já. Mám je schované uvnitř
sebe. A tím, jak padají, rachotí, vibrují, to je ten třes kolen. Celé je to asi
o tom, že na náš strach vlastně nejsme dost dobře připraveni. Je to reakce na
situaci, kterou jsme ještě nezažili. Chce to jen čas a ty ostré hroty strachu
se otupí a najednou jsem přesvědčen, že jsem pánem svého strachu. Dostal jsem
se do stadia, kdy jsem schopen sám sobě nalhat, že nade mne už víc není. Už
není nic, co by mne mohlo překvapit, co by mne mohlo zaskočit, není nic ze
sféry strachu, co bych neznal. Když tato vnitřní slupka v člověku správně
zatvrdne, může začít dělat to, co se od něho očekává. Může odvádět dobrou
„práci“.
Teprve s odstupem času pozná, že název „práce“ pro to, co dělá, je ta nejhorší
varianta hnusu. Ale už nic nemůže změnit na tom, že navždycky v něm slovo práce
bude evokovat vzpomínky na strach, který z něho měli ti druzí. A opět sám sobě
lže, že tento pocit je u něho slabší než u těch ostatních.
|
Rozhovory...
Část knihy představují rozhovory s Jiřím Večeřem vedenými přes mříže mírovské
věznice...
Jana Lorencová: Ale když mluvíme o tom množství
lidí, kteří o tom věděli: co třeba nádražáci? Vždyť o tom musely vědět stovky
železničářů, že se tam dováží LTO a že je to vlastně nafta…?
Jiří Večeř: Jak je možný, že měli najednou zavřený oči? Z těch stovek nádraží vezmu třeba
jenom Přerov. Tam se dělalo strašně moc olejů. Přednosta stanice šel tak
daleko, že mu přijeli borci vyplácet peníze, a současně přijeli policajti. On
ty olejáře zavřel do vedlejší místnosti a nechal pootevřený dveře, aby slyšeli,
o čem se bude mluvit. A když přišli policajti, tak nadával na ty, co otáčejí
naftu, a policajti byli spokojení. Netušili, že kdyby otevřeli dveře, mají za
nimi jednu třetinu celé olejářské větve. Tenkrát tam byl schovanej taky Marek.
Strachy se tam málem zbláznil. Vyprávěl mi o tom. Strachy proto, že si myslel,
že policajti hrají divadlo, že o olejářích, o tom, že tam jsou někde schovaní,
ve skutečnosti vědí. Nevěděli a asi ani nechtěli vědět.
Co se týkalo nádraží a železničářů, těm mohlo být naprosto jedno, co v těch
cisternách je. Protože dostali zaplaceno za „nové podeje“. Jim bylo jedno,
jestli je v těch cisternách uhlí nebo něco jiného. Oni dostali zaplaceno za
použití drah a v některých případech i za použití cisterny. Ale samozřejmě
věděli, co tam je. Protože musí chodit kolem těch cisteren a na těch cisternách
bylo napsáno LTO. To, že „neviděli a neslyšeli“ bylo proto, že olejáři jim byli
schopni jako úplatek dát jednorázově tolik, kolik si vydělali za půl roku nebo
za celý rok. Byli ale taky železničáři, kteří dělali jen to, co jim řekli
nadřízení, aniž by dostali desátek. Tím líp byli zaplaceni jejich nadřízení.
Navíc pro ně vyšla nějaká vnitřní vyhláška, pokyn, podle kterého museli napsat
při odbavování, že v cisterně je třeba mouka nebo máslo, když jim to řekl ten,
kdo vyřizoval nový podej.
|
Situace dnes...
Díky zákonům zůstala tato loupež století nepotrestána, pomineme-li koně a pár olejářů,
kteří sami přejmenovali LTO na motorovu naftu. Nikomu z těch, kteří majetky v řádech
stovek milionů, v některých případech možná miliard, získali, nebyl majetek zabaven.
Paradoxně zůstaly v jejich kapsách peníze, za které jsme kupovali u benzinových čerpacích
stanic motorovou naftu a platili za ni tenkrát přibližně 15 Kč, i když cena za LTO, za
kterou byla pořízena, se pohybovala kolem 4 Kč. Všechno, co bylo navíc, zůstalo v
kapsách olejářské mafie.
Stejně tak se nikdy nedozvíme skutečný počet mrtvých,
kteří v souvislosti s touto kauzou byli zavražděni. S největší
pravděpodobností nebudeme nikdy znát jejich vrahy. Kdyby
nebylo dobrovolného přiznání Jiřího Večeře, nebyla by objasněna
ani vražda Lubomíra Holého, zatím jediná, jejíž pachatelé byli
pravomocně odsouzeni.
Specializované týmy byly postupně zrušeny. Památníkem po těchto
obchodech jsou kříže na mnoha hřbitovech, nejenom v České
republice, na hrobech obětí tohoto zločinu, který se na občanech
odehrál s posvěcením státu. Státu, který má jedinou povinnost –
zájmy svých občanů chránit. Bagatelizováním výše daňových úniků,
ke kterému se střídavě uchylovali ministři Dlouhý a Kočárník, ale
i někteří další tehdejší vládní činitelé, mi jen potvrdilo bezmoc
řadového občana ve vztahu k tehdejším vládním garniturám.
|
|