Ukázky z knihy

Venku sněží. Za chvíli bude půlnoc. Pořád dokola, možná po padesáté, si pouštím na videu záběry ze soudní síně. Pořád znovu listuji poznámkami z průběhu procesu a připomínám si jednotlivé postavy. Zastavuji a vracím ovladačem záběry: příchod obžalovaných do soudní síně, lemované špalírem těžkooděnců s krátkými zbraněmi, kteří je oddělují od davu novinářů, reportérů, příbuzných, známých a přátel, se odehrává potichu. Ve vzduchu je cítit napětí. Jsou slyšet jen kroky a občas cinknou pouta. Znovu si připomínám průběh jednání, zkoumám tváře, detaily. Výraz očí jednoho z obžalovaných, pokorné pootočení hlavy dalšího směrem k soudci. Údiv jiného, zdvižené obočí a záběr na ruce, nervozita a další sklopená hlava. A téměř nehybná postava posledního. Jednomu z nich se chystám napsat dopis. Jen si ještě pořád nejsem jistá, jestli ten, kterého jsem vybrala jako adresáta, je ten správný. Jeho výběr byl ovlivněn vším, co o něm do této chvíle vím, ale i zněním rozsudku, kterým byl poslán na dlouhá léta do vězení. V počítači před sebou mám více než tři tisíce stránek informací. Je to sumář nasbíraný za léta práce na této kauze. Zákony a jejich novely. Čísla cisteren a jména firem. Rozhovory s olejáři, právníky nebo ministerskými úředníky. Objemově kvanta dokumentace. Část jsem získala od policistů. Jiné na desítkách nádraží, která jsem navštívila. Některé od celníků. Každý z nich má obrovskou cenu, možná nejen pro mne. Kdybych je neměla, nikdy bych nepochopila, čeho jsem byla svědkem. Nikdy bych neuvěřila, že se vůbec něco podobného mohlo odehrát. Vím už pár týdnů, co mi tolik chybí. Prožitky někoho, kdo držel v rukou aspoň část z miliard, o které v kauze LTO šlo. Prožitky někoho, kdo „viděl a cítil“ první krev, když se tam objevila. Ale hlavně někoho, kdo nebude lhát o tom, čeho byl součástí.
...

O pár stránek dal píše Jana Lorencová...

Pracovala jsem tenkrát, v roce 1993 v redakci deníku Telegraf a připravovala jsem článek pro titulní stranu. Nějak se mi nedařilo. Všechno, co jsem na téma, dohodnuté se šéfredaktorem napsala, mi připadalo bezútěšně slabé, špatné a nepřesvědčivě formulované. Mělo to být několikáté pokračování série reportáží o podvodech s kalifornskými žížalami na principu letadla. Nakonec jsem se rozhodla, že to risknu a zkusím najít jiné téma. Zalistovala jsem v telefonním seznamu a hledala nějakou, jakoukoli instituci, nebo firmu, kde bych se mohla něco zajímavého dozvědět. Zastavila jsem prstem na názvu Oblastní celní úřad, náměstí Svatopluka Čecha. Náhoda? Možná. Ale každopádně to byl asi právě tento okamžik, který rozhodl o obsahu mnoha desítek reportáží se společným jmenovatelem. Dovozy nezdaněné nafty, označené jako lehký topný olej.

První setkání na policii

S policií, celníky a některými dalšími státními orgány spolupracovala Jana Lorencová téměř nepřetržitě.

Mám v hlavě spoustu informací a nevím, co s nimi. Nejlogičtější se mi zdá navštívit policii a zjistit, jestli se dovozy, o kterých se mnou celník hovořil, vyšetřují. A taky někde zjistit, jaké zákony v této oblasti vlastně fungují. Vůbec nic o tom nevím. Trvá to pár hodin než se s policisty domluvím na návštěvě. Nakonec vstupuji do budovy Krajské správy policie v Ostravě. ...... Opouštím místnost o nic moudřejší než jsem do ní vstoupila. Hledám vysvětlení pro to, proč všichni pořád šeptají. Napadá mě jenom, že se asi taky něčeho bojí. Z útržků zachycených na magnetofonu si později ověřuji, že toho ale věděli minimum. Anebo věděli, ale neřekli. Vycházím z budovy krajské správy a chci namířit ke svému autu, které mám zaparkované na protější straně ulice. Ze zvyku se podívám nejprve doleva, jestli něco nejede. Ve vzdálenosti několika desítek metrů stojí švestkově modrý favorit. Nový lak svítí na dálku. Sedí v něm tři muži. Vstupuji do vozovky bez nejmenšího pocitu ohrožení. Udělám tři, čtyři kroky a když otočím hlavu vlevo, vidím, jak se na mě řítí. První, co mně bleskne hlavou je pro mne neuvěřitelná rychlost, kterou to auto během několika vteřin vyvinulo. To mě ještě pořád nenapadlo, že skončím pod jeho koly. Vzápětí přichází náraz. Chvíli mám pocit, že letím vzduchem. Náraz mě otočil a pod zadními koly favoritu skončila moje pravá noha, naštěstí obutá ve volné zimní botě, kterou zadní kolo favorita stáhlo z nohy. Ležím na zemi a dívám se nevěřícně za ním. Řidič ani na vteřinu nezpomalil. Naopak. Ze všech stran se ke mně sbíhají lidé a zapisují číslo auta.

Můj přítel vrah

Průvodním jevem obchodu s nezdaněnou naftou byly vraždy. Spoluautor knihy, Jiří Večer patří k těm, kteří je pomáhali organizovat. Jeho svědomí se s tím však nedokázalo vypořádat a tak se po několika letech sám přihlásil na Policii. Díky tomu se v této kauze podařilo rozkrýt jednu vraždu a jeden pokus o vraždu.

Muž, jehož příběh je součástí této knihy, se jmenuje Jiří Večeř. Vzorný syn, vzorný student, později vzorný otec rodiny. Vyznavač východních filozofií a bojových umění, do roku 1991 voják z povolání. Pak na pár měsíců zaměstnanec pekárny svého přítele s příjmem kolem šesti tisíc. Od poloviny roku 1992 téměř ze dne na den milionář, podnikatel a zaměstnanec obchodníků s LTO, neboli s nezdaněnou motorovou naftou. Podíl svojí viny na obchodech ani na vraždách nezmenšuje. Obsah dopisu, který mi později napíše v cele na Mírově, se možná bude zdát zvláštní. Stejně jako celá dlouhá cesta jeho pamětí, která předcházela i následovala. „…a tak loupu svoji paměť jako cibuli. Slupku po slupce. Pokaždé, když některá odpadne, děsím se toho, co najdu pod tou další. Nevím, jestli Ti za to mám být vděčný, nebo Tě nenávidět. Zatím je to směs obojího. Věřím tomu, že až ty svoje cibulové slupečky paměti oloupu všechny, budu moct sám sobě odpovědět, jak daleko mě moje svědomí pustilo.“ A o pár řádků dál: „…dávej na sebe pozor. O těch obchodech s LTO toho víš sice hodně, ale zdaleka netušíš, čeho všeho jsou ti lidé schopni, když se cítí být ohroženi. Já vím, o čem píšu. Byl jsem jedním z nich. LTO, to je jeden dlouhý krvavý příběh.“

V průběhu vyšetřování se ukázalo, že státní správa její orgány a zejména lidé v těchto institucích, nejen že se nijak nesnažily zabránit daňovým únikům, ale sami se na těchto únicích podíleli.

„Pozoruhodná je značně vysoká koncentrace bývalých pracovníků StB, SNB a ČSLA ve firmách, zabývajících se těmito obchody. Viz Sette Vlašim, manželé Kuklíkovi a jejich partneři nebo Kutal a jeho partneři, vesměs bývalí policisté. Zřejmá je návaznost na bývalé nomenklaturní kádry, osobní vazby na Vasila Mohorytu, dále stojí za pozornost například fa IBIS Litvínov ve složení Hojer, bývalý ředitel Chemopetrolu a ministr hospodářství ČR, z doby federace a Pátek, bývalý předseda KNV v Ústí nad Labem, Švestka a Brožík, funkcionáři KV KSČ a ÚV SSM. Dceřinné společnosti firmy IBIS sponzorovaly Rallye Paris-Dakar, spolupracovaly s firmou Charouz a sponzorovaly závodní činnost bývalého federálního ministra vnitra Petra Čermáka.

90. léta : Ve znamení „tunelů“, nástupu „bílých koní“, privatizace, špinavých peněz a LTO

Začátkem devadesátých let se objevily první informace o tom, že do tehdejšího Československa je dovážena motorová nafta, která je deklarovná jako lehký topný olej (LTO). Pak byla nafta s označením topný olej přes několik dalších firem „přeprodána“ a z názvu LTO se znovu změnila na motorovou naftu. Prodávána byla za cenu zdaněného výrobku (až do konce roku 1992 platila daň z obratu). Daně však do státní pokladny odváděny nebyly. Alarmujícím způsobem poklesla výroba a dovoz motorové nafty a zvedl se dovoz a také výroba lehkých topných olejů v našich rafineriích. Podle mých informací došlo tehdy postupně k poklesu spotřeby zdaněné motorové nafty téměř na nulu.

Člověk je krvelačná šelma...

Jiří Večeř vykonává svůj trest za zprostředkování vraždy v nejtěžší věznici. Přemýšlí, co pro něj znamenaly ochody s LTO a občas své myšlenky zachytí na papír.

Člověk je krvelačná šelma, ovládaná nejvíc svým strachem z možnosti, že se najde druhá, ještě horší šelma, která zboří jeho ochrannou hráz proti jeho strachu. A tak proto, že se bojí, nakonec bezhlavě ubližuje. V tomto směru je lidská povaha nezvykle tvárná. Člověk může mít pevné životní hodnoty, cíle, hranice, za které by, podle sebe, nikdy nezašel. Sám si to aspoň nepřipouští. Najednou ale pozná něco, co je mezi strachem a vlastní hypnózou hrůzy, a udělá to, co mu ještě před chvílí bylo naprosto cizí. Odporné. Ale udělá to. V jeho genech je totiž zakódován ten největší z možných strachů, nebo spíš jakási variace strachu, který nám mohla příroda dát. Pud sebezáchovy. A někdy nám tato tři písmenka „pud“ poskytnou omluvenku před sebou samými. V okamžiku, kdy je člověk schopen znovu racionálně myslet, nevěřícně zírá na to, čeho byl před chvílí schopen.

Může následovat lítost, nebo třeba i radost. Podle toho, co se stalo. V každém případě je to ale uvolnění. Ten stav, který mnoho lidí popisuje jako „roztřásla se mi kolena“. Ta se netřesou, to se třese něco v nás. Takové vnitřní váhy, kdy se z jedné strany duše nebo mozku převalují kuličky na stranu druhou.

Ty kuličky jsou moje vlastnosti. Znám je jen a jen já. Mám je schované uvnitř sebe. A tím, jak padají, rachotí, vibrují, to je ten třes kolen. Celé je to asi o tom, že na náš strach vlastně nejsme dost dobře připraveni. Je to reakce na situaci, kterou jsme ještě nezažili. Chce to jen čas a ty ostré hroty strachu se otupí a najednou jsem přesvědčen, že jsem pánem svého strachu. Dostal jsem se do stadia, kdy jsem schopen sám sobě nalhat, že nade mne už víc není. Už není nic, co by mne mohlo překvapit, co by mne mohlo zaskočit, není nic ze sféry strachu, co bych neznal. Když tato vnitřní slupka v člověku správně zatvrdne, může začít dělat to, co se od něho očekává. Může odvádět dobrou „práci“.

Teprve s odstupem času pozná, že název „práce“ pro to, co dělá, je ta nejhorší varianta hnusu. Ale už nic nemůže změnit na tom, že navždycky v něm slovo práce bude evokovat vzpomínky na strach, který z něho měli ti druzí. A opět sám sobě lže, že tento pocit je u něho slabší než u těch ostatních.

Rozhovory...

Část knihy představují rozhovory s Jiřím Večeřem vedenými přes mříže mírovské věznice...

Jana Lorencová: Ale když mluvíme o tom množství lidí, kteří o tom věděli: co třeba nádražáci? Vždyť o tom musely vědět stovky železničářů, že se tam dováží LTO a že je to vlastně nafta…?

Jiří Večeř: Jak je možný, že měli najednou zavřený oči? Z těch stovek nádraží vezmu třeba jenom Přerov. Tam se dělalo strašně moc olejů. Přednosta stanice šel tak daleko, že mu přijeli borci vyplácet peníze, a současně přijeli policajti. On ty olejáře zavřel do vedlejší místnosti a nechal pootevřený dveře, aby slyšeli, o čem se bude mluvit. A když přišli policajti, tak nadával na ty, co otáčejí naftu, a policajti byli spokojení. Netušili, že kdyby otevřeli dveře, mají za nimi jednu třetinu celé olejářské větve. Tenkrát tam byl schovanej taky Marek. Strachy se tam málem zbláznil. Vyprávěl mi o tom. Strachy proto, že si myslel, že policajti hrají divadlo, že o olejářích, o tom, že tam jsou někde schovaní, ve skutečnosti vědí. Nevěděli a asi ani nechtěli vědět.

Co se týkalo nádraží a železničářů, těm mohlo být naprosto jedno, co v těch cisternách je. Protože dostali zaplaceno za „nové podeje“. Jim bylo jedno, jestli je v těch cisternách uhlí nebo něco jiného. Oni dostali zaplaceno za použití drah a v některých případech i za použití cisterny. Ale samozřejmě věděli, co tam je. Protože musí chodit kolem těch cisteren a na těch cisternách bylo napsáno LTO. To, že „neviděli a neslyšeli“ bylo proto, že olejáři jim byli schopni jako úplatek dát jednorázově tolik, kolik si vydělali za půl roku nebo za celý rok. Byli ale taky železničáři, kteří dělali jen to, co jim řekli nadřízení, aniž by dostali desátek. Tím líp byli zaplaceni jejich nadřízení. Navíc pro ně vyšla nějaká vnitřní vyhláška, pokyn, podle kterého museli napsat při odbavování, že v cisterně je třeba mouka nebo máslo, když jim to řekl ten, kdo vyřizoval nový podej.

Situace dnes...

Díky zákonům zůstala tato loupež století nepotrestána, pomineme-li koně a pár olejářů, kteří sami přejmenovali LTO na motorovu naftu. Nikomu z těch, kteří majetky v řádech stovek milionů, v některých případech možná miliard, získali, nebyl majetek zabaven. Paradoxně zůstaly v jejich kapsách peníze, za které jsme kupovali u benzinových čerpacích stanic motorovou naftu a platili za ni tenkrát přibližně 15 Kč, i když cena za LTO, za kterou byla pořízena, se pohybovala kolem 4 Kč. Všechno, co bylo navíc, zůstalo v kapsách olejářské mafie.

Stejně tak se nikdy nedozvíme skutečný počet mrtvých, kteří v souvislosti s touto kauzou byli zavražděni. S největší pravděpodobností nebudeme nikdy znát jejich vrahy. Kdyby nebylo dobrovolného přiznání Jiřího Večeře, nebyla by objasněna ani vražda Lubomíra Holého, zatím jediná, jejíž pachatelé byli pravomocně odsouzeni.

Specializované týmy byly postupně zrušeny. Památníkem po těchto obchodech jsou kříže na mnoha hřbitovech, nejenom v České republice, na hrobech obětí tohoto zločinu, který se na občanech odehrál s posvěcením státu. Státu, který má jedinou povinnost – zájmy svých občanů chránit. Bagatelizováním výše daňových úniků, ke kterému se střídavě uchylovali ministři Dlouhý a Kočárník, ale i někteří další tehdejší vládní činitelé, mi jen potvrdilo bezmoc řadového občana ve vztahu k tehdejším vládním garniturám.